Vánoce, čas splněných přání?

Ahoj,
vítám vás u prvního příspěvku :)
Jsou vánoce opravdu časem splněných přání?!
 Já vždycky o vánocích upadám do depek, a nemám náladu na nic. Tím pádem se všechno začíná sypat a rozbíjet. So sad story. A co vím lidi okolo mě zažívají něco podobného.
 Život je nevypočitatelný, nikdy nevíte, kdy máte věřit v 'zázraky' a kdy vše zabalit a jít si radši zalézt do postele. Kdy se odtrhnout od přátel a radši být sami. Kdy na chvíli jako vlk, odejít ze společnosti a začít bojovat sám se sebou a i s okolím.
 Kdy se nabít, protože vás čeká dlouhá a trnitá cesta.
 Dneska jsme měli odpolední vyučování. Docela mi vyhovovalo, že jsem neměla s kým jít a vypadla jsem pryč. Šla jsem na 'onu' asfaltku. I když jsem se steskem rozbrečela, cítila jsem se tam v bezpečí. I když jsem byla dál od civilizace, byla jsem ve svém. Znám tam každý centimetr. Trávím tam až nebezpečně moc času. Začala jsem tam přemýšlet a uvažovat, reálně. Nevím, kdy tam tu osobu třeba potkám. A i když je chybovat lidské, nechci si dovolit chybovat v důležitých věcech.
 Uvědomuju si, že právě kvůli přemýšlení jsem uzavřená. Vypadávám ze společnosti. Relaxuji sama. Poslouchám písničky, bo u nich vás nic nenutí poslouchat a vnímat. Vyhovuje mi to. Jsem spokojená. Protože, proč chtít něco jiné, jen protože to teď hned nejde? Řím taky nepostavili za den...
 Snažím se vyžehlit, jednu 'blbost' a říkám si, že jednou 'blbostí' neztratíte přece někoho, s kým jste zažili víc, než jen tohle?
 Život je občas opravdu nefér.

PS: Věř, běž, dokážeš!!!