Alone? No?

 Za tu dobu co jsem se neozývala jsem poznala neuvěřitelného člověka. Teda já ji znala už dřív. Ale začala jsem ji věřit...

 Na začátek, nehorázně jí věřím. A zároveň si jí vážím. A jsem moc ráda, že tu pro mě je.

 

 Včera jsem se s ní viděla. A mno, chtěla jsem jí toho tolik říct. Respektive si ulevit. Je toho poslední dobou nějak moc. A ona je dokonalý způsob... Problém byl trochu, že jsem nemohla mluvit. Ano já, jsem prostě NEMOHLA... Po strašně dlouhé době jsem ze sebe vysoukala větu, kterou jsem nebyla schopná dokončit... Což mě zarazilo a samotnou mě to vykolejilo. Pak jsem z toho všeho řekla zlomek... a bylo to mluvit tak strašně těžký. Nevím jak to... Co se mnou je? To nemůžu mít jednu jedinou věc bez problémů...? 

 Nakonec mě odvezla domů a já se jí omluvila, že přijela a já nemluvila a ona mi řekla jen, že ji to mám zkusit napsat. Načež mě objala... a ze mě vypadlo jen "mám Tě strašně ráda" na to mi dopověděla, že ona mě taky. A ať si nic nedělám z děcek, že záleží co si o mě myslí lidi co mám ráda... To mi ukáplo i pár slz... .... .... 

 

 Doma se to všechno vrátilo do normálu... Takže jsem zase upnunutá na to, že mám aspoň ji. Že nejsem sama, že mám skvělou kamarádku... 

Sorrah...

 Na blogování jsem neměla čas a ani náladu. Poslední dobou jsem se hodně topila v depkách. Během ledna jsem zvládla dvakrát dokonce zdrhnout z baráku. Ne, nejsem hodná holčička a docela mě to mrzí. Nemohla jsem tam už být, vydržet s nimi. Hrát si na šťastnou rodinu.
 Vadí mi jak se lidi okolo mě přetvařují. Nesnáším to. Vlastně mám chvíle kdy mám pocit, že nikoho nemám. Kdy se cítím sama. A jsou to chvíle kdy bych potřebovala, si být jistá, že furt je někdo kdo mě má rád.
 S mojí kamarádkou teď máme zvláštní období, že váhám jestli se to dá "přátelstvím" vůbec ještě nazvat...
 Začala mě ignorovat a je tu jen když ona něco potřebuje. Připadá mi, že mě má jen ona, aby si mi postěžovala a aby měla pocit, že jí někdo její činy rozmlouvá... Začala hulit, jednou se řízla, opila... A já si to dávala strašně za vinu. Mrzelo mě to a bála jsem se, že je to jen a jen kvůli mě. Mno, furt mám ten pocit, ale je to lepší.
 Chybí mi a přitom jsem "svobodnější" a je mi tak fajn. ...

                                                       One part of my life ... end?

Vánoce, čas splněných přání?

Ahoj,
vítám vás u prvního příspěvku :)
Jsou vánoce opravdu časem splněných přání?!
 Já vždycky o vánocích upadám do depek, a nemám náladu na nic. Tím pádem se všechno začíná sypat a rozbíjet. So sad story. A co vím lidi okolo mě zažívají něco podobného.
 Život je nevypočitatelný, nikdy nevíte, kdy máte věřit v 'zázraky' a kdy vše zabalit a jít si radši zalézt do postele. Kdy se odtrhnout od přátel a radši být sami. Kdy na chvíli jako vlk, odejít ze společnosti a začít bojovat sám se sebou a i s okolím.
 Kdy se nabít, protože vás čeká dlouhá a trnitá cesta.
 Dneska jsme měli odpolední vyučování. Docela mi vyhovovalo, že jsem neměla s kým jít a vypadla jsem pryč. Šla jsem na 'onu' asfaltku. I když jsem se steskem rozbrečela, cítila jsem se tam v bezpečí. I když jsem byla dál od civilizace, byla jsem ve svém. Znám tam každý centimetr. Trávím tam až nebezpečně moc času. Začala jsem tam přemýšlet a uvažovat, reálně. Nevím, kdy tam tu osobu třeba potkám. A i když je chybovat lidské, nechci si dovolit chybovat v důležitých věcech.
 Uvědomuju si, že právě kvůli přemýšlení jsem uzavřená. Vypadávám ze společnosti. Relaxuji sama. Poslouchám písničky, bo u nich vás nic nenutí poslouchat a vnímat. Vyhovuje mi to. Jsem spokojená. Protože, proč chtít něco jiné, jen protože to teď hned nejde? Řím taky nepostavili za den...
 Snažím se vyžehlit, jednu 'blbost' a říkám si, že jednou 'blbostí' neztratíte přece někoho, s kým jste zažili víc, než jen tohle?
 Život je občas opravdu nefér.

PS: Věř, běž, dokážeš!!!