Na začátek, nehorázně jí věřím. A zároveň si jí vážím. A jsem moc ráda, že tu pro mě je.
Včera jsem se s ní viděla. A mno, chtěla jsem jí toho tolik říct. Respektive si ulevit. Je toho poslední dobou nějak moc. A ona je dokonalý způsob... Problém byl trochu, že jsem nemohla mluvit. Ano já, jsem prostě NEMOHLA... Po strašně dlouhé době jsem ze sebe vysoukala větu, kterou jsem nebyla schopná dokončit... Což mě zarazilo a samotnou mě to vykolejilo. Pak jsem z toho všeho řekla zlomek... a bylo to mluvit tak strašně těžký. Nevím jak to... Co se mnou je? To nemůžu mít jednu jedinou věc bez problémů...?
Nakonec mě odvezla domů a já se jí omluvila, že přijela a já nemluvila a ona mi řekla jen, že ji to mám zkusit napsat. Načež mě objala... a ze mě vypadlo jen "mám Tě strašně ráda" na to mi dopověděla, že ona mě taky. A ať si nic nedělám z děcek, že záleží co si o mě myslí lidi co mám ráda... To mi ukáplo i pár slz... .... ....
Doma se to všechno vrátilo do normálu... Takže jsem zase upnunutá na to, že mám aspoň ji. Že nejsem sama, že mám skvělou kamarádku...
